Chytridiomykóza je vážné onemocnění obojživelníků (Berger et al. 1998), způsobující poškození a ztráty funkčnosti jejich pokožky (Berger et al. 1999). Původcem této choroby jsou chytridiomycetní houby/plísně – Batrachochytrium dendrobatidis (dále jen Bd, Longcore et al. 1999), a relativně nedávno objevený druh B. salamandrivorans (Bsal), poškozující ocasaté obojživelníky (Martel et al. 2013, 2014). Narušená zrohovatělá pokožka nakaženého jedince hůře zajišťuje kožní dýchání i vstřebávání vody. V důsledku rozvratu osmoregulačních funkcí tak dochází k poruchám vedení vzruchů, a nakonec k srdeční zástavě nakaženého jedince (Voyles et al. 2009).
S ohledem na počet dotčených druhů, a často velmi vážný průběh nákazy, je chytridiomykóza považována za doposud nejhorší infekční onemocnění obratlovců (Gascon et al. 2007). V roce 2001 byla tato nemoc umístěna na seznam nemocí divoce žijících zvířat (Wildlife Disease List) Světové organizace pro zdraví zvířat jako vůbec první nemoc obojživelníků (Johnson & Speare 2003).
Základní charakteristika a přenos
Oba druhy náleží do kmenu Chytridiomycota, řádu Rhizophydiales. Obecně jsou chytridiomycétní houby běžně rozšířené – lze je nalézt především ve sladkých vodách a vlhké půdě, kde rozkládají celulózu, chitin a keratin (Fisher et al. 2009). Vyskytují se ve dvou základních formách – jako kulovité přisedavé zoosporangium či pohyblivá zoospora (Longcore et al. 1999). Ta při kontaktu se substrátem / pokožkou obojživelníka encystuje (tj. vstřebá svůj bičík, vytvoří buněčnou stěnu a rhizoidy, jimiž se přichytí k povrchu substrátu) a během 4–5 dnů se stane zoosporangiem schopným opět produkovat zoospory (Johnson & Speare 2003; Berger et al. 2005). Ty mohou žít ve vodě několik týdnů, mají však omezenou pohyblivost (v řádech cm), a proto většina zoospor encystuje a napadá buňky v bezprostředním okolí svého vývoje. Plísně se tak přirozeně šíří hlavně pomocí blízkého nebo přímého kontaktu s nakaženým jedincem (Piotrowski et al. 2004). Bylo však zjištěno, že zoospory mohou perzistovat na končetinách (ale i křídlech) vodních ptáků či v trávicím traktu raků, kteří tak mohou být dalšími přirozenými vektory nemoci (Garmyn et al. 2012; McMahon et al. 2013; Brannelly et al. 2015). Šíření patogenu, často na značné vzdálenosti, významně podporuje i člověk. Děje se tak především v rámci mezinárodního obchodu s obojživelníky určenými na chov, ke konzumaci či pro vědecké účely (např. Weldon et al. 2004; Weldon 2005; Garner et al. 2006; Fisher & Garner 2007; Une et al. 2008; Schloegel et al. 2009). Nákaza se může šířit i nedodržováním hygienických pravidel (viz dále), např. během výzkumu, či dokonce v důsledku aktivit konaných na ochranu obojživelníků, jako jsou např. záchranné transfery obojživelníků putujících přes komunikace (Civiš et al. 2010).
Rozšíření patogenů a dopady nemoci
B. dendrobatidis
Patogen se vyskytuje v různých podmínkách prostředí, od nížin po vysokohorské polohy přes 5000 m n. m. v peruánských Andách (Seimon et al. 2007). Dopady nemoci se výrazně liší nejen mezi druhy (Fischer et al. 2009; Kilpatrick et al. 2010), ale rovněž v různých částech světa. Zatímco Austrálie, Střední a Severní Amerika či jižní Evropa představují oblasti, kde byly zjištěny vážné průběhy nákaz včetně velmi rychlých vyhynutí celých druhů; v Subsaharské Africe, dále v Asii, Brazílii a v severní Evropě patogen tak vážné problémy (zatím) nepůsobí (shrnuto v publikacích Van Rooij et al. 2015; Berger et al. 2016).
V Evropě byla plíseň Bd zjištěna nejméně u třetiny volně žijících druhů na území téměř 20 států (Garner et al. 2005; Wood et al. 2009; Baláž et al. 2014a) včetně ČR. Nejohroženější oblastí je jižní část kontinentu, kde nemoc způsobila masové úhyny ropušek starostlivých (Alytes obstetricans) (Bosch et al. 2001), ale i dalších druhů, např. mloků skvrnitých ve Španělsku (Bosch & Martinez-Solano 2006). Podobně jako v globálním měřítku, ani citlivost evropských druhů není konstantní – mezi nejzranitelnější taxony patří čeledi Alytidae a Bombinatoridae, naopak nízké intenzity nákazy byly zjištěny u skokanů rodu Rana. Skokani rodu Pelophylax bývají sice často (a někdy i intenzivně) infikovaní (Baláž et al. 2014b), patří však mezi odolné druhy, schopné tento patogen šířit do dalších oblastí (Baláž et al. 2014a).
Na našem území je výskyt Bd ve volné přírodě monitorován od roku 2008 (Civiš et al. 2010, Civiš et al. 2012), od roku 2013 také v chovech obojživelníků (Havlíková et al. 2015). Přestože byl doposud zjištěn u nejméně devíti druhů volně žijících obojživelníků, a to na většině testovaných lokalit (Baláž et al. 2014b), prokázaná úmrtí jedinců spojená s touto nemocí jsou u nás ojedinělá (Baláž et al. 2013). Nejčastěji nakaženými druhy bývají kuňky (Bombina spp.) a skokani rodu Pelophylax (blíže kap. 3.2.2).
B. salamandrivorans
Oproti předchozímu druhu, patogen Bsal poškozuje výhradně ocasaté obojživelníky (Martel et al. 2013, 2014), i když jeho přenašeči mohou být i žáby. Doposud byl zjištěn v Evropě a Asii, odkud byl do Evropy rozšířen s importy obojživelníků (Martel et al. 2014). Na rozdíl od asijských druhů, jež jsou vůči nákaze většinou odolní (Martel et al. 2014), v Evropě patogen způsobil masové úhyny mloků skvrnitých v Belgii a Nizozemí, kde je ve volné přírodě prakticky vyhubil (Martel et al. 2013; Spitzen-van der Sluijs et al. 2013, 2016). V současné době je z Evropy prokázán výskyt Bsal u obojživelníků z volné přírody dále v Německu (Spitzen-van der Sluijs et al. 2016; Stegen et al. 2017; Lötters et al. 2018, 2020) a ve Španělsku (Lastra González et al. 2019; Martel et al. 2020). V chovech obojživelníků dále navíc ještě ve Velké Británii (Cunningham et al. 2015). Naopak dosavadní průzkumy z volné přírody v Rakousku (Gimeno et al. 2015) a ČR (Baláž et al. 2018) přítomnost plísně nepotvrdily.
Symptomy a diagnóza onemocnění
B. dendrobatidis
Obojživelníci napadení touto plísní mohou zemřít, být nemocní nebo na první pohled zcela v pořádku (Civiš 2010). Mezi základní symptomy náleží rohovatění pokožky a změny chování nakaženého jedince (Berger et al. 1998). Typická je strnulost v nepřirozené poloze, sezení se zadními nohami nepřirozeně daleko od těla, dále letargie, neochota k úniku a ztráta přirozených reflexů či omezené pohybové schopnosti doprovázené menší úspěšností při lovu potravy (Hanlon et al. 2015). Infikovaní, ale bez problémů přežívající pulci, vykazují nízkou pohybovou aktivitu. Tím snižují svou nápadnost pro predátory a prodlužují svůj vývoj. Snížená predace tak tohoto patogena zvýhodňuje (Parris et al. 2006), neboť pulci jsou vůči nákaze imunní. Klinické příznaky u dospělých jsou mnohem výraznější a nemoc může mít i fatální dopady. Obojživelníci s vysokými intenzitami infekce jsou typičtí ohniskovým rohovatěním pokožky (hyperkeratóza). Bylo pozorováno její abnormální odlupování, epidermální hnisání, výrony v kůži, svalech nebo očích a hyperémie (překrvení) břišní části kůže a chodidel včetně prstů (Daszak et al. 1999).
B. salamandrivorans
Jedinci napadení Bsal vykazují mnohem viditelnější klinické příznaky, rovněž průběh nemoci bývá u citlivých druhů mnohem vážnější. Martel et al. (2013) popisují úhyny mloků skvrnitých v průběhu sedmi dnů. Během této doby byli nakažení jedinci apatičtí a nepřijímali potravu. Díky schopnosti vytvářet koloniální stélky napadá Bsal větší oblasti pokožky, proniká do jejích hlubších vrstev a vytváří zde otevřené léze (Martel et al. 2013; Van Rooij et al. 2015).
Diagnóza
Diagnóza nemoci se provádí mikroskopicky identifikací baňkovitých sporangií a přepážkovitých stélek uvnitř pokožky (Berger et al. 2005). S jistotou lze chytridiomykózu potvrdit pouze histologickým vyšetřením (Berger et al. 1999) anebo dokázáním přítomnosti DNA patogenu pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR), konkrétně Taqman real-time PCR či qPCR, za použití příslušných primerů a podle postupů dle standardizovaných protokolů (Bd – Boyle et al. 2004; Hyatt et al. 2007; Bsal – Blooi et al. 2013). Intenzita nákazy se vyjadřuje pomocí hodnoty GE (genomic equivalent), vyjadřující počet zoospor na stěr. Za hraniční hodnotu, odkdy je infekce zpravidla letální, je považováno GE = 10000 (Vredenburg et al. 2010).
Analyzovat lze ústřižky prstů, kousky kůže nebo celé juvenilní jedince. Pro svou nedestruktivnost a dostatečnou výpovědní hodnotu jsou však nejpoužívanější metodou stěry pokožky za použití vatových špiček, např. standardně používanými mikrobiologickými výtěrkami Dryswab™ MW 100. Získaný stěr se až do zpracování musí uchovat v originálním obalu výtěrnice, nejlépe v lednici při teplotě 4 °C. Nalezená těla uhynulých obojživelníků je ideální konzervovat ve zmraženém stavu. Pokud to není možné, lze je pro případné pozdější histologické vyšetření uchovat v 10% formalínu nebo v 96% lihu. Důležité je u každého ovzorkovaného jedince vést dokumentaci včetně fotografického záznamu, přinejmenším však opatřit štítkem s názvem druhu, datem a lokalizací nálezu (Civiš et al. 2010).
Možnosti prevence a ochrany
V dalším textu se z důvodu reálného rizika zaměřuji především na druh Bsal. Zásadní preventivním opatřením je zamezit šíření patogenů do nových oblastí, což platí zejména právě v případě Bsal, kde hrozí reálné riziko zavlečení infekce do Severní Ameriky (Yap et al. 2015; Richgels et al. 2016). Stejně ohroženými jsou rovněž ocasatí obojživelníci v Evropě, kde byla nákaza doposud potvrzena na území čtyřech států (viz výše). Import obojživelníků by měl být bezpodmínečně pod kontrolou, což je však téměř nemožné. Co se týče Evropy, Stálý výbor Bernské úmluvy vydal doporučení č. 176 (2015), kde členským zemím mj. ukládá zavést systematický monitoring patogenu, připravit akční plány zajišťující prevenci šíření nemoci a zavést systém její kontroly včetně povinnosti podávání příslušných reportů. ČR by tedy měla zajistit plnění tohoto doporučení, tj. nastavit mechanismy, které by umožnily kontrolu nad patogenem v praxi (viz kap. 3.2.3).
Kromě koncepčních řešení je nutné dodržovat základní hygienická pravidla. Ta se týkají všech, kdo přicházejí s obojživelníky do styku, bez ohledu na to, zdali se jedná o volně žijící obojživelníky nebo obojživelníky chované v zajetí. Jejich dodržování je nezbytné zejména na místech s prokázaným výskytem patogenů. Hlavní zásadou manipulace s obojživelníky je minimalizace přímého kontaktu s nimi. Pokud k němu dojde, je třeba si ruce umýt a osušit/vydesinfikovat nebo si vzít nový pár gumových rukavic před tím, než se dotkneme dalšího jedince. Doporučuje se rovněž používat nástrojů na jedno použití. Při přesunech z lokality na lokalitu je důležité zabránit možnému šíření patogenů na nová území prostřednictvím obuvi, výzkumných nástrojů apod. Obuv proto musí být úplně vyčištěná a dezinfikovaná, důležité je z obuvi seškrabat veškeré bahno a namočit podrážku do dezinfekčního roztoku. Další vybavení, jako například podběráky, posuvná měřidla atd., musí být před použitím na jiné lokalitě čisté a dezinfikované. Nejšetrnější metodou desinfekce je úplné vysušení vybavení na slunci po dobu nejméně tří hodin (Williams et al. 2002). Dezinfekční roztoky pak nesmějí přijít do styku s žádným obojživelníkem ani nesmějí kontaminovat žádnou vodní nádrž (Johnson & Speare 2003; Civiš et al. 2010).